Brambořík nachový (Prvosenkovité) je vytrvalá rostlina, která se obnovuje z kulovité až zploštělé hlízy. Okrouhle srdčité listy jsou na spodní straně červenofialové, na horní, tmavozelené straně je bělavé mramorování. Listy většinou přezimují. Světle fialové vonné květy jsou pětičetné, nápadné jsou nazpět ohrnuté korunní cípy. Kvete od konce června do září. Roste povětšinou v bučinách nebo zastíněných dubovohabrových, případně suťových lesích. Patří mezi ohrožené druhy.

Česnek šerý horský (Česnekovité) Rostliny nevytvářejí zřetelnou cibuli, listy a květní lodyhy vyrůstají z oddenku; pentlicovité listy jsou ve spodní části mírně ztlustlé. Květní lodyhy jsou trojhranné, zakončené zdánlivým okolíkem růžově červených květů. Rostliny jsou povětšinou jen 15–25 cm vysoké, rostou roztroušeně na vysýchavých skalnatých teráskách, případně v suchých lesích. Podle seznamu Natura 2000 patří mezi ohrožené druhy.

Hlístník hnízdák (Vstavačovité) Jeho nahloučené kořeny připomínají ptačí hnízdo, odtud tedy původ názvu. Patří k hojnějším zástupcům vstavačovitých. Zvláštností je, že nemá zelené barvivo (chlorofyl) a vyživuje se z rozpadlého dřevního a listového opadu. Rostliny jsou žlutohnědé, 20–40 cm vysoké, se zakrnělými listy. Žlutavě hnědé květy tvoří hustý válcovitý klas. Kvete od května do června. Roste ve stinných listnatých, méně v jehličnatých lesích, v křovinách a lesních lemech. Hlístník je poměrně hojný a byť málo atraktivní, přesto byl zařazen mezi ohrožené druhy.

Kruštík širolistý (Vstavačovité) Patří mezi oddénkaté orchideje a je nejhojnější z našich kruštíků. Má přímou lodyhu se široce vejčitými střídavými listy, které mají vyniklou žilnatinu. Květy jsou nící, obvykle zelenavé až narůžovělé či nafialovělé v hustém vrcholovém květenství. Kvete od června do srpna. Roste na čerstvých, živinami bohatých vápnitých i nevápnitých půdách, v lesích a křovinách, ale někdy i v příkopech lesních cest nebo na stanovištích ovlivněných zásahy člověka.

Modřenec chocholatý (Liliovité/Hyacintovité) Z podzemní cibule vyrůstají přízemní listy. Na lodyze 30–50 cm vysoké jsou v koncovém rozvolněném hroznu jednotlivé baňkovité květy, jejichž květní stopky jsou 3–6krát delší než květy. V horní části květenství jsou neplodné květy modré až modrofialové, ve spodní části olivově nahnědlé se široce otevřeným ústím a bělavými cípky. Roste na suchých podkladech ve světlých lesích, na lesních světlinách, často ve vinohradech nebo na otevřených místech. Je zapsán v Červeném seznamu ohrožených druhů.

Náprstník velkokvětý (Krtičníkovité) Povětšinou dvouletá, ale i vytrvalá rostlina dosahující výšky přes 1 m. V prvním roce vyrůstá přímá růžice s podlouhle kopinatými, krátce řapíkatými listy. Na květních lodyhách jsou listy menší a přisedlé, všechny ale na spodní straně chmýřité. Květy jsou v řídkých, povětšinou jednostranných hroznech žluté a uvnitř hnědě žilkované. Trubkovité květy jsou až 4 cm dlouhé a mají trojlaločný spodní pysk. Kvete od června do září. Roste ve světlých listnatých lesích a okrajových křovinách i na lesních pasekách s mírně vápnitým podkladem.

Okrotice bílá (Vstavačovité) je vytrvalá oddénkatá lesní orchidej, vysoká 30-50 cm. Na střídavě olistěných lodyhách jsou květy převážně bílé nebo s přechodem do žlutobílé, na spodním pysku je žlutá skvrna. Kvete v květnu až v červnu, květy se ale ani v plné květní fázi příliš neotevírají. Patří do květeny světlých listnatých lesů, případně křovinatých lesostepních okrajů, méně často ji nalezneme v bylinných porostech. Přestože je dosud poměrně hojná, je vedena v Červeném seznamu jako ohrožený druh.

Pavinec horský (Zvonkovité) Poměrně nenápadné dvouleté rostliny s přízemní růžicí listů. Lodyžní listy jsou úzké a mírně zubaté. Vytváří i výběžky, ze kterých vyrůstají přezimující růžice listové. Modré květy jsou nahloučeny v hlávkách, jejich korunní cípy jsou čárkovité, ale před květem trubkovitě srostlé. Kvete v červnu až srpnu. Roste povětšinou na vysýchavých písčitých nebo štěrkovitých půdách, obyčejně ve světlých lesích nebo skalních drolinách.

Pupalka dvouletá (Pupalkovité) Rostliny mají na půdě rozloženou růžici listovou, ze které vyrůstá druhým rokem květonosná lodyha. Listy jsou střídavé, velké a čtyřčetné žluté květy vyrůstají v paždí listů. Kvete v červnu až srpnu. Roste povětšinou na místech, která jsou ovlivněna činností člověka, často na sutích, ale i na železničních tělesech, především pak na světlých místech s propustným podložím. Hlavní areál rodu je v oblasti mimotropické Ameriky. V evropské oblasti je nepůvodní (neofyt), registrovaný okolo roku 1614.

Sleziník nepravý (Sleziníkovité) Tyto malé kapraďorosty mají vystoupavý oddenek, jenž je hustě pokryt odumřelými listy. Listy jsou okrouhlé až vejčité a matně zelené. Světle hnědé kupky výtrusnic se vytvářejí od července do září. Roste na holých skalách a v polozastíněných štěrbinách hadcových skal. Na Brněnsku je velkou vzácností.

Rozchodník velký (Tlusticovité) Vytrvalá bylina s nepravidelně zubatými, mírně ztluštělými listy, které jsou na přímých lodyhách střídavé. Pětičetné růžové nebo nazelenalé květy mají 10 tyčinek a jsou v bohatých plochých vrcholičnatých květenstvích. Menší květenství vyrůstají případně i v úžlabí horních listů. Kvete v červenci až v srpnu na otevřených skalách nebo na vysychavých svazích a v suchých lesích; často roste ve skupinách.

Bublinatka obecná
Zaujímá zvláštní místo mezi ponořenými rostlinami. Je zajímavá tím, že patří mezi tzv. masožravé druhy. Tyto rostliny neumějí samy vytvářet bílkoviny. V měchýřcích se zachycuje živočišný zooplankton, jehož stravováním je potřeba bílkovin vyrovnána. Bublinatky rostou ve stojatých vodách ve slepých ramenech a tůních, v rybnících, někdy v rašelinných vodách. Nalezneme ji především v nížinách a pahorkatinách. Spolu s tučnicemi patří do čeledi bublinatkovitých. Bublinatky jsou vytrvalé vodní rostliny, jejichž lodyhy jsou ve vodě vzplývavé, mohou být až 50 cm dlouhé. Listy jsou rozděleny jednak v tenké nitkovité úkrojky, jednak v duté měchýřkovité útvary s okrajovými chloupky. Květy jsou na stopkách vyčnívajících nad vodu dost početné (4-10). Koruny jsou souměrné, žlutě zbarvené, s horním menším a vzpřímeným pyskem. Spodní pysk je veliký, doširoka vydutý, takže uzavírá ústí koruny. Tyčinky jsou jen dvě, plodem je tobolka.

Leknín bílý
V Sokolském koupališti byl uměle vysázen, přesto vhodně doplňuje rostlinstvo, které se tak celkovým dojmem podobá vegetaci slepých ramen nebo okrajů rybníků. Jeho vytrvalý oddenek přezimuje ve vodě nebo v usazeninách na dně. Vyhovují mu stojaté a pomalu tekoucí vody, vyskytuje se i v rybnících a tůních, zvláště v nížinných oblastech. Patří k čeledi leknínovitých. Jako chráněnou rostlinu ho kromě trhání a přesazování ohrožuje zejména zavážení a zasypávání zbytků slepých ramen, ale i přirozené procesy zarůstání. Na mělkých okrajích se při zarůstání udržují a rozšiřují pobřežní druhy, které postupně vytlačují vlastní vodní rostliny.

Listy jsou řapíkaté a velmi dlouhé, ve vodě zpravidla plovou. Mají vejčitý tvar, jsou kožovité a celokrajné. Na vnitřní straně listů jsou pravoúhlé špičaté laloky. Také květy rostou na dlouhých stopkách, mají čtyřčetný zelený kalich, který brzy opadává. Koruna je bílá a je zajímavé, že korunní plátky svým tvarem postupně přecházejí do tyčinek, které pak prorůstají skoro až nahoru na semeník. Plodem je polokulovitá tobolka s četnými semeny.

Sítiny a orobince
Jsou to druhy charakteristické pro procesy zarůstání. Sítiny mají kruhovité bezlisté lodyhy o průměru až 4 mm. Lodyhy sítiny rozkladité jsou jasně zelené a vytvářejí husté trsy. Lodyha je vyplněna bělavou pěnovitou dření, která umožňuje provzdušnění nejen lodyhy, ale i oddenků a kořenů ve vodě nebo v bahnité půdě.

Květenství je zdánlivě postranní, protože nad ním pokračuje podpůrný listen lodyhy; bývají bohatě rozvětvená, větve jednotlivých květů jsou prodloužené. Květy mají jednoduchou stavbu, nesou šest okvětních lístků a tři tyčinky. Také semeník je trojčetný a dozrává v tobolku. Orobince jsou mnohem nápadnějším druhem pobřežní vegetace. Jsou známé zvláště díky svým zajímavým květenstvím. Rostou na březích stojatých nebo klidně tekoucích vod, někdy dokonce na mokrých loukách, od nížin až do podhorského stupně. Podobně jako rákos je i orobinec druhem značně dynamickým, a proto se na produkčních rybnících omezuje kosením. Jeho listy se používají na výrobu rohoží, tašek apod.

Orobinec je vytrvalá rostlina s tlustým plazivým oddenkem. Jeho lodyhy jsou tuhé a přímé, dlouhé i více než 2 m. Také jeho listy jsou vzpřímené, šedozelené, až 2 cm široké, obyčejně dlouhé stejně jako květenství a lodyhy. Květenství se skládá ze dvou válcovitých palic (tzv. "doutníků"). Horní palice s tyčinkami brzy opadává. V dolní vytrvávající palici jsou květy pestíkové, které jsou drobné a podepřené listenem. Semeníky mají na bázi dlouhé chlupy, které jsou podobně jako blizna trvale černohnědé. Plodem jsou nažky na dlouhých stopečkách, porostlé dlouhými chlupy.

Nejnápadnější z živočichů na nádrži jsou ptáci. Jejich hnízdění přímo na nádrži brání strmé břehy bez rostlinného porostu a případně kolísání vodní hladiny: jedinými vhodnými místy jsou Bítýšská bažinka pod Mečkovem, přeměněná v rybník, kde pravidelně hnízdí labuť velká, v minulosti to byl také nevyužívaný bazén Sokolského koupaliště, v jehož orobincových trsech pravidelně hnízdila slípka zelenonohá. V příkrých hlinitých stěnách si vyhrabávají hnízdní nory břehule říční a ojediněle i ledňáček říční. Mnohem více je nádrž využívána potravně, zejména v době podzimního a jarního tahu: kromě dvou nejpočetnějších druhů - kachny divoké a racka chechtavého se zde díky odpadkům a krmení lidmi zdržují labutě velké, ryby občas loví kormoráni velcí, orlovci říční, volavky popelavé, koncem podzimu pravidelně potáplice severní a malé, vyplavený hmyz na březích hledají pisíci a další bahenní ptáci. Nad hladinou v chladných dnech loví hmyz stovky rorýsů, vlaštovek a jiřiček. Od podzimu do jara nocují na nádrži rackové, v zimě pak na ledě také kachny. Před nocováním se zde rovněž shromažďují desítky vran šedých.

Brněnská údolní nádrž je útočištěm více druhů ohrožených obojživelníků a žab. V lesích na Oboře se ojediněle vyskytuje mlok skvrnitý. V malých příbřežních vodách (Rakovec, rybníčky Na pile) byl nalezen čolek velký a pravidelně se tu rozmnožuje více druhů žab: ropucha obecná a zelená, skokan hnědý, zelený a rosnička zelená.

Z plazů je poměrně častá užovka obojková a jako na jediném místě v Brně se na březích pravidelně vyskytuje zmiji podobná užovka podplamatá. Na samotnou zmiji obecnou narazíte spíše výjimečně.

Z řádu brouků zde můžete potkat charakteristického zástupce stepní fauny kozlíčka písečného nebo modročerně lesklou majku obecnou. Poblíž starých a trouchnivějících listnáčů pak narazíte na roháčka kozlíka či střevlíka vrásčitého, v křovinách na okraji lesa pak třeba na zlatohlávka zlatého, u mírně tekoucí či stojaté vody na vodomila černého.

Významné jsou v nádrži ryby, jejich složení je však silně pozměněné rybářským hospodařením. Jeho důsledkem je například vysoká početnost kapra a zavedení cejna siného. Z původních druhů je početný zejména cejn velký, cejnek malý, plotice obecná, lín a hrouzek obecný, z dravců především štika, okoun a bolen.

Kachna divoká
Jedním z nejpočetnějších pravidelně se vyskytujících ptáků na nádrži je kachna divoká (Anas platyrhynchos). Patří mezi tzv. kachny plovací, které se málokdy potápějí a na vodě sbírají potravu buď na hladině při plavání, nebo "panáčkováním", tedy potápěním pouze přední poloviny těla. Velkou část potravy však divoké kachny hledají na suché zemi, především pastvou na polích, kam se po setmění a před svítáním rozletují z nádrže.

Divoká kachna, zvaná podle hnízdění brzy zjara i březňačka, je jednou z největších našich kachen. Je původním předkem domácí kachny a tvarem těla i zobáku se jí velmi podobá. Samice kachny divoké je po celý rok hnědá, tmavě skvrnitá a tmavý má i zobák. Naproti tomu kačer má dva různě zbarvené "šaty": "svatební" nosí většinou od září do června, je velmi pestrý, nejnápadnější je zeleno- a modrolesklá hlava, v letu pak modrolesklé, bíle vroubené "zrcátko" na křídle, dvě prostřední ocasní péra jsou stočena nahoru ve známé kačírky. "Prostý" letní šat je podobný samici, trvale žlutý je však zobák. Často je možné pozorovat i různé barevné odchylky, zejména tmavé kachny s bílou skvrnou na hrudi nebo naopak i téměř bílé kachny. Jsou to převážně kříženci s různými chovanými rasami kachen. Páry kachen se tvoří od konce léta, zdržují se však nadále v hejnech. Samice se ozývají známým kácháním, samci pak přidušeným reb nebo hvízdavým fív.

Tok kachen je velmi zajímavý: kačer obeplouvá samici, vyšlapává z vody a zobákem ji rozstřikuje, vytahuje a skrčuje krk (tzv. pumpování) aj. V době toku často pronásledují jednu samici dva kačeři, z nichž druhý je vlastní partner. Vejce samice snáší někdy již od začátku března a až do června. Hnízda jsou nejčastěji na zemi, někdy daleko od vody a samci se již o hnízdící samice nestarají. Val hnízda je z prachového peří z prsou samice, samice jím přikrývá vejce v době, kdy opouští hnízdo. Vajec bývá nejčastěji od 4 do 13, jsou žlutavá a značně velká, samice sedí 26 dní. Mláďata v žlutém a hnědočerném prachovém peří pak samice odvádí na vodu, kde rodiny žijí spolu až do podzimu.

Racek chechtavý
Nejznámější z ptáků, pravidelně se vyskytujících na nádrži, je racek chechtavý (Larus ridibundus). Je to vynikající letec, s dlouhými a zahrocenými křídly, na nichž dokáže dlouhou dobu plachtit. I když jeho zbarvení je celkově bílé, přece jen se během roku mění. Samec od samice není rozeznatelný, příslušníci obou pohlaví se i mezi sebou poznají podle chování. V nejznámějším "svatebním šatě" je hlava tmavohnědá a toto tmavé zbarvení se vytváří obrušováním bílých konců per mezi lednem až březnem. Tmavá barva hlavy opět mizí při úplném přepeřování do šatu "prostého" mezi červnem až říjnem: na hlavě zůstane jen tmavá skvrna za okem. Po celý rok jsou tmavé i konce křídel. Mladí ptáci, vyletující z hnízd v červnu až červenci, mají různé hnědé skvrnění na jinak světlém těle a křídlech a až do dalšího jara mají na konci ocasu široký tmavý pruh. Od prvého návratu na hnízdiště pak jsou vybarveni stejně jako dospělí.

Racci chechtaví hnízdí v koloniích na rybnících, močálech a jiných mělkých vodách. Po roce 1945 se počet hnízdišť velmi silně zvýšil, největší kolonie, s odhadovaným počtem do 20 000 párů, vznikly na údolní nádrži Nové Mlýny. V posledních deseti letech však počet kolonií velmi silně poklesl a z některých oblastí racek zcela zmizel. Hnízdiště obsazují rackové ihned po návratu ze zimovišť a rozmrznutí hladiny, značný počet racků však u nás zimuje. Umožňuje to jejich všestranná potrava, sbíraná především mimo vodu a do vzdálenosti desítek kilometrů od hnízdišť. Patří k ní různí drobní i větší živočichové, včetně hrabošů polních, které často a v hejnech sbírají na polích za orajícími traktory. Stejně tak k potravě patří třešně, trhané při kroužení kolem korun stromů a přinášené i mláďatům na hnízdo. Na rybnících s odchovy domácích kachen objevili kachní krmítka, při výlovech sbírají v mělčinách drobné rybky. Vydatným zdrojem potravy jsou skládky odpadků a hledají potravu i při proletu sídlišť. Nocují na větších vodách, v době hnízdění na koloniích, odkud se rozletují ráno a vracejí se před soumrakem. Od osmdesátých let nocují racci od září do zámrzu i na Brněnské přehradě, kam přilétají jejich skupiny po poledni proti toku Svratky.

Kapr obecný
Ačkoli je kapr původem z Asie a do Evropy byl dovezen Římany, jde o naši nejtypičtější rybu. Na území ČR se dnes vyskytují pouze kulturní vyšlechtěné formy tohoto druhu. Vyznačuje se rychlým růstem - může dosáhnout i značných velikostí (přes 1 m a 32 kg) a dlouhověkostí (i přes 40 let). Kapr má vysouvatelná ústa s dvěma páry vousků, a je tak účelně přizpůsoben k příjmu potravy ze dna. K úspěšnému rozmnožování (vytření) vyžaduje stanoviště s mělkou, vyhřátou vodou a vodním rostlinstvem, na něž klade lepkavé jikry. V podmínkách Brněnské přehrady nejsou k jeho rozmnožování vhodné podmínky, a proto je sem pravidelně vysazována tzv. násada odchovaná v rybnících.

Cejn velký
Kaprovitá ryba vyznačující se vysokým, z boku stlačeným tělem. Zbarven je stříbřitě šedě, ve starším věku nazelenale, ploutve jsou tmavé. Dorůstá délky 30-50 cm a hmotnosti 1-2 kg, vzácně i více. Převážně živočišnou potravu sbírá ze dna, ale živí se i planktonem plovoucím na hladině. Rozmnožuje se v květnu až červnu, zpravidla na rostlinný substrát. Často vytváří křížence s jinými druhy ryb. Blízce příbuzným druhem, který se v Brněnské přehradě také vyskytuje, je cejn siný. Odlišuje se zejména nižším tělem a protáhlejší řitní ploutví.

Bolen dravý
Bolen je jediným dravým zástupcem početné čeledi kaprovitých ryb. Vyznačuje se protáhlým tělem s výrazně vykrojenou ocasní ploutví a mohutně rozeklanými koncovými ústy. Již od velikosti asi 9-10 cm přechází ke dravému způsobu života a živí se menšími, rybami (ouklej, plotice, okoun, hrouzek), ale i jinými obratlovci (obojživelníci, drobní hlodavci). Původně šlo o druh ryby osídlující dolní a střední úseky větších řek, ale dobře se přizpůsobil životu v údolních nádržích. V Brněnské přehradě nalezl bolen optimální životní podmínky a právem je proto tato nádrž označována jako "bolenová". Někteří jedinci tohoto druhu zde dorůstají délky až 1 m.

Úhoř říční
Úhoř má velmi protáhlý, hadovitý tvar těla a vyznačuje se neobyčejně zajímavým způsobem života. Ve sladkých vnitrozemských vodách prožívá jen počáteční období svého života. V průběhu nástupu pohlavního dospívání zahajuje rozsáhlou migraci po toku řek a po dosažení moře pokračuje v migraci až do oblasti západního Atlantiku u Velkých Antil. Zde v hlubinách moře probíhá jeho rozmnožování, a to pouze jedenkrát za život, pak hyne. Vylíhnuté larvy nastupují migrační pouť při využití Golfského proudu a po téměř třech letech dosahují ústí velkých evropských řek. Larvy mezitím mění svůj tvar a počínají aktivní tah proti proudu řek. Ten je však bohužel vlivem velkých vodních staveb téměř znemožněn. Proto se v ústí západoevropských řek úhoří plůdek, u nás nazývaný "monté", hromadně loví a letecky přepravuje do evropského vnitrozemí, kde je vysazován. Je poměrně odolným druhem, snáší i delší pobyt mimo vodu ve vlhkém vzduchu, protože má schopnost velmi účinného kožního dýchání.

Původní výskyt úhoře na území ČR byl v řekách povodí Labe a Odry. V řekách povodí Dunaje byl však úhoř vždy velmi řídkým druhem. V Brněnské nádrži sice patří mezi poměrně často se vyskytující druhy, jeho výskyt je však závislý na dovozu "monté" z Francie a Anglie.

Candát obecný
Candát, příslušník čeledi okounovitých, má protáhlé robustní tělo pokryté drobnými drsnými ktenoidními šupinami a dvojitou hřbetní ploutví, jejíž přední část je tvořena 13-15 cm dlohými ostnitými trny. Původem je rybou dolních toků větších řek. Je náročný na čistotu vody a vyšší obsah kyslíku, žije v hejnech. Candát je dravec a v dospělosti jeho potravu tvoří výlučně ryby. Vytírá se na různé podklady a samci před třením budují jednoduchá hnízda. V Brněnské přehradě se vyskytují jedinci až 1 m dlouzí.