Koniklec statný velkokvětý je vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých. Koniklec roste na slunných pahorcích, na travnatých, vysychavých a kamenitých místech a v rozvolněných hájích.  V Čechách neroste, na jižní Moravě jen na dosud zachovaných lokalitách. Lze jej nalézt zejména na Pálavě, na Třebíčsku a Prostějovsku či v Bílých Karpatech. Na Brněnsku jsou bohaté porosty na Kamenném vrchu, na Hádech (Šumberova skála), na Stránské skále a na Netopýrkách.

Koniklec rozkvétá často už v březnu. Pod hebce chlupatými fialovými květy vyrůstají z jednoho místa tři stříbřitě chlupaté listy dělené v drobné úkrojky a vytvářejí tak přízemní růžici. Květy jsou jednotlivé, velké až 6 cm. Na počátku kvetení jsou přízemní uzavřené, pak zvonkovité, později rozevřené a vzpřímené. Lodyhy dorůstají až 25 cm. Podlouhle vejčité okvětní lístky jsou na vnější straně plstnaté, z původně fialové mění barvu až do bělavé. Uvnitř květů jsou velmi početné žluté tyčinky, uspořádané ve spirále. Mezi nimi jsou nafialovělé blizny semeníků.

Po opadu okvětních lístků a tyčinek se semeníky mění v plody zvané nažky s prodlouženým chlupatým zobánkem, který umožňuje jejich přenos větrem nebo zachycení v peří ptáků. Rozšiřování koniklece je jednodušší na plochách s otevřenými bylinnými porosty - tedy tam, kde mezi trsy trav a jinými rostlinami je volná půda, v níž se nažky mohou zachytit a vyklíčit. V zimě spodní části a odumřelé zbytky listů ochraňují lodyhy. Pro postupně se vyvíjející květ jsou ochranou jemně dřípené chlupaté listy, které do sebe květy uzavírají. Ty mají dvojí význam. Za chladných jarních nocí chrání květy před chladem a přízemními mrazíky a naopak za slunného počasí, kdy se ohřívá i okolní půda, je chrání proti přehřátí.

Koniklec patří mezi chráněné, silně ohrožené druhy rostlin. Zejména mu hrozí přesazování na zahrádky, trhání květů, ale také přeměna koniklecových ploch na jiné kultury, vypalování stařiny, případně přirozené zarůstání ploch stromy a keři.

Kavil chlupatý Kavyly jsou teplomilné a suchomilné, tvoří hlavní součást jihoruských stepí. Druhy kavylů, které se u nás vyskytují, jsou vytrvalé, statné a hustě trsnaté trávy. Kavyl chlupatý je poměrně málo rozšířen na  teplém území jižní Moravy, ojediněle se objeví i v Čechách. V okolí Brna roste jen na Skalkách u přehrady a na stráni nad obřanským železničním tunelem. Hojnější porosty lze najít na Mohelenské hadcové stepi.Kavyly mají článkovanou lodyhu s kolénky. Z nich vyrůstá dolní část listu zvaná pochva, která obepíná stéblo. Listová čepel bývá plochá nebo svinutá, obyčejně čárkovitá. Květy jsou zelenavé, uložené mezi dvěma nestejně velkými listeny zvanými plucha a pluška. Vlastní květ tvoří dvě šupinky (zbytek okvětí) a tři tyčinky, jejichž prašné váčky vynikají z pluchy a plušky. V květu je jediný semeník s pérovitou bliznou. Květy se skládají do rozvolněných latovitých květenství nebo do typických štíhlých klasů. Na špičkách obilek jsou háčky, které se snadno zachycují v peří ptáků nebo v srsti jiných zvířat. Pérovité osiny umožňují přenos větrem. Za sucha se zkrucují a umožňují pronikání obilek až na povrch půdy. Kavyl chlupatý vytváří husté trsy, stébla jsou až 80 cm vysoká, sivě zelenavá. Čepele listů jsou často svinuté, jen asi 3 mm široké, po obou stranách měkce a hustě chlupaté. To je ochrana proti přehřátí a nadměrnému vysychání. Také listové pochvy na stéblech jsou po celé délce chlupaté. Na pluchách přirůstají na hřbetu až 45 cm dlouhé pérovité osiny.

Brambořík načervenalý
Patří mezi vzácné druhy stinných lesních porostů s buky, habry a javory a je jejich ozdobou hlavně v době kvetení. Jeho tmavozelené listy s bělavou kresbou na horní straně jsou nápadné po celý rok. Jen odborník pozná, že jde o druh z čeledi prvosenkovitých. Má příbuzné větší (brambořík perský) i menší (brambořík neapolský).
 Vyskytuje se často i na sutích, dává ale přednost vápencovému podkladu. Rozšířen je v pahorkatinách, vystupuje ale až do horského stupně. Protože bukové a vůbec listnaté vlhké lesy, kde se vyskytuje, mizí, patří brambořík mezi ohrožené chráněné druhy. Ohrožen je i přímo vyrýpáváním hlíz.
Brambořík je vytrvalá bylina s podzemní kulovitou hlízou, lodyha je krátká, šupinatá. Listy jsou masité s dlouhými řapíky, listové čepele jsou srdčitě okrouhlé, na okraji mělce vroubkované, přezimující. Na horní straně jsou tmavě zelené s bělavými skvrnami, na spodní straně karmínově červené. Květní stopky vyrůstají z listové růžice, jsou delší než listy a při dozrávání plodu spirálovitě stočené. Vonné pětičetné květy jsou karmínově červené. Cípy koruny jsou obrácené nazpět a až 20 mm dlouhé. Plodem je kulatá tobolka.

Oměj vlčí mor pravý
Vyskytuje se na podobných místech jako brambořík. Oměj vlčí mor roste v listnatých hájích na humózních až skalnatých podkladech. Vyskytuje se roztroušeně na zastíněných sutích, zpravidla v lesích s javory, lipami a jilmy (v lipových javořinách). V okolí Brna roste např. nedaleko u potoka Vrbovce v lese Pekárna (chráněná přírodní památka), v údolí Kohoutovického potoka a v Kamenném žlíbku u Ochozské jeskyně v údolí Říčky. Patří mezi ohrožené chráněné druhy. Důvodem ochrany jsou především změny jeho životních podmínek při obhospodařování lesů.
Stejně jako koniklec patří do čeledi pryskyřníkovitých. Je vytrvalým druhem s oddenkem v půdě. Má (na rozdíl od příbuzného koniklece) souměrné květy a listy s čepelemi mnohem méně dělenými. Roste na zastíněných místech a potřebuje tudíž větší listovou plochu k dosažení dostatečného příjmu sluneční energie. Dosahuje výšky 50 až 120 cm, při kvetení je lodyha rozložitě větvitá. Listy jsou dlanitě dělené s ostře zastřihovanými klínovitými úkrojky. Květy jsou na větvích květenství řídké a odstávají od lodyhy. Kalich je korunovitě tvarovaný, bledožlutý, a také malé korunní plátky jsou žluté. Horní kališní lístek je přilbicovitý, až 2 cm dlouhý a válcovitě prodloužený. Korunní plátky jsou mnohem menší a mají tenký výběžek (ostruhu). Plodem jsou měchýřky, vytvářející se z pětičetného semeníku.

Rostliny na plochách obrácených k severu
Hluchavka pitulník
Patří mezi další druhy, které dokumentují zastíněné polohy lesního podrostu. Řadíme ji do čeledi hluchavkovitých. Vytváří plazivé až vystoupavé lodyhy, se vstřícnými (proti sobě stojícími) listy. Na jejich líci je často bělavá kresba. Květy se vytvářejí v úžlabí listů a tvoří husté květenství, nevyrůstají ale z jednoho místa. Květy hluchavky jsou souměrné se srostlým kalichem. Koruna je žlutá a rozdělená v nápadně větší horní pysk. Tyčinky jsou různě dlouhé, dvě delší a dvě kratší.

Jaterník podléška
Tuto rostlinu můžeme v stinném lese na pravém úbočí údolí Svratky spatřit na jaře. Poznáme ji podle trojlaločných listů a modrých okvětních lístků. Podobně jako u sasanky a u koniklece má i podléška na kvetoucích lodyhách značně zmenšené listeny, které připomínají trojčetný kalich. Počet okvětních lístků je značně proměnlivý, také tyčinek a semeníků (nažek) je nestálý počet. Jaterník rozkvétá brzy zjara. Patří k rostlinám, které ke svému vývoji a kvetení využívají období, kdy stromy ještě nemají listy a půda se tak dostatečně brzy prohřívá.

Rostliny na plochách obrácených k jihu
Pelyněk ladní
Jeho květy složené do úborů nejsou barevně nápadné. Dřevnatějící lodyhy jsou až 50 cm dlouhé a vytvářejí husté trsy. Lodyhy i listy jsou hedvábně plstnaté. Listy jsou rozděleny v čárkovité úkrojky, jen 1 mm široké. Květenství jsou prutovitá, složená z jednostranných hroznů úborů. Květy jsou žluté nebo červenavé, velmi drobné a skládají jen 2 až 3 mm dlouhé úbory. Ochranou proti přehřátí je opět hedvábný povrch listů a jejich rozdělení na úzké části. Patří do čeledi hvězdnicovitých.

Mochna stříbrná
Vytrvalá rostlina s přízemní růžicí, lodyhy jsou přímé nebo šikmo vystoupavé běloplstnaté, dlouze chlupaté a bohatě listnaté. Listy jsou pěti- až sedmičetné, jednotlivé lístky jsou hrubě zubaté. Na okrajích jsou ohrnuté, na spodní straně běloplstnaté, na horní straně roztroušeně chlupaté. Květy jsou pětičetné. Mezi pěti lístky kalicha najdeme pět cípů kalíšku, korunní plátky jsou živě žluté, vpředu vykrojené. Tyčinky i semeníky jsou početné, přičemž jejich počet je značně proměnlivý. Plodem jsou drobné nažky.

Kotlina je protažena ve směru severozápad-jihovýchod a její maximální délka činí 2,8 km ve směru toku. Okolí přehrady je možné charakterizovat jako členitou pahorkatinu s relativními výškovými rozdíly 75-150 metrů. Nejvyšším bodem okolí přehrady je vrchol kopce Trnovka (441 m), který se nalézá na levém břehu. Při pohledu na celkový tvar kotliny nás může zaujmout rozdílná strmost svahů na levém a pravém břehu. Levý břeh má svahy příkřejší - spadají k hladině přehrady pod úhlem přesahujícím 5°. Takový typ kotliny bývá označován jako sklonově asymetrický. Hlavní příčinou vzniku takto tvarované kotliny byly pohyby zemské kůry v dávných geologických dobách. Stejné pohyby ovlivnily také vznik krátkého údolí spojujícího Kníničskou kotlinu s níže po proudu ležící kotlinou Bystrckou (pohled z hráze po proudu řeky Svratky). Údolí má charakter tzv. průlomového údolí, které je typickým prvkem reliéfu Brněnského masivu.

Takto se označuje údolí, které z území relativně nižšího reliéfu (Kníničská kotlina) proráží napříč relativně vyšším reliéfem a opět vstupuje do podstatně níže položeného území (Bystrcká kotlina). Další průlomové údolí spojuje například Bystrckou a Žabovřeskou kotlinu ležící po proudu řeky Svratky. Důkazy o původu průlomového údolí řeky Svratky mezi Kníničskou a Bystrckou kotlinou podaly výsledky průzkumných prací při stavbě přehrady, které zjistily přítomnost poruch v zemské kůře ve směru severozápad-jihovýchod. Další důkaz podává příčný řez průlomovým údolím - plošiny vytvořené při jižní a severní straně údolí leží v odlišné nadmořské výšce. Obě dvě jsou přitom vytvořeny stejným materiálem a jsou také pravděpodobně stejně staré.

Dalším důkazem je směr úbočí obou údolních svahů - neprobíhají spolu rovnoběžně, jak by tomu muselo být u údolí vytvořeného hloubkovou erozí vodního toku v celistvé hornině, ale rozbíhají se tak, že údolí se nálevkovitě rozevírá směrem k východu. Vrtné práce provedené při stavbě přehrady v řečišti Svratky ukázaly, že průlomové údolí má dno ze skalních hornin, které bylo později pokryto říčními štěrky a písky. V místě přehradní hráze byly ve dně řečiště nalezeny tzv. evorzní kotle - mísovité tvary svědčící o původně prudkém toku řeky Svratky v době, kdy si razila cestu mezi oběma kotlinami. Není vyloučené, že tehdy zde dočasně existoval vodopád.

Vlnová abraze je proces mechanického obrušování, rozrušování a ohlazování povrchu hornin účinkem vlnění. K abrazi dochází především v částech pobřeží, kde je poměrně značný sklon dna a k němu přiléhajících údolních svahů. V hluboké vodě vlna ztrácí jenom malou část své energie a její největší účinek na pobřežní materiál se soustřeďuje do úzkého pásu bezprostředně na styku vodní hladiny a břehu. Přestože je popsaný jev typický spíše pro pobřeží moří a oceánů, můžeme se s ním setkat také u vodních nádrží a jezer. Rušivá činnost abraze může v některých případech vést až ke katastrofálním následkům. Na strmých svazích může abraze iniciovat sesuvy půdy z okolních svahů staticky narušených přerozdělením tlaků v zemské kůře způsobeným zatížením povrchu masou vody. Do přehradní nádrže Vajont v Itálii se roku 1963 sesulo 250 milionů m3 zeminy, která vytlačila vodu vysokou vlnou přes korunu klenbové přehrady a vzniklá povodeň zničila obec Longarone.

Rušivá činnost vln vytváří příznačný typ abrazních břehů s typickými tvarovými prvky (viz obrázek). Odnosem materiálu vzniká abrazní srub - svislá nebo dokonce převislá stěna, při jejímž úpatí se postupně rozšiřuje plošina. Vývoj abraze probíhá od úpatí srubu, kde vzniká abrazní výklenek. Vlivem podkopávání srub rovnoběžně ustupuje a při jeho úpatí postupně vzniká plošina mírně ukloněná směrem k vodní hladině, která je označována názvem abrazní terasa. Po této ploše je transportován materiál uvolněný vymýváním, obrušováním a rozrušováním pobřeží vlivem abraze. Rozsah části terasy s malým sklonem se zvětšuje. Proto vlny, aby dosáhly břežní linie, musí překonat poměrně širokou mělčinu, ztrácí tak značnou část energie, unášecí schopnost a intenzita abraze se zmenšuje. Na konci terasy se obvykle vytváří akumulační val probíhající zhruba rovnoběžně s břežní čarou.

Proces přetváření břehů vlnovou abrazí je výsledkem působení množství faktorů a přírodních podmínek. Mezi nejdůležitějšími můžeme jmenovat:

1) Vlnový režim - největší roli hraje energie vlnění závislá na režimu větru (převládající směry a rychlost), rozběhové délce vlny (tvar nádrže) a pohybu materiálu odnášeného z oblasti břehu.

2) Vlivy lidské společnosti - člověk může ovlivnit především režim nádrže, tedy rozkyv její hladiny. Rozdíly v maximální a minimální hladině vymezují hranice rozsahu abraze. Hladina vody v nádrži se udržuje v jednotlivých měsících na určitých úrovních, maximální vzdutí je v rozsahu 230-231 metrů nad mořem. Mezi člověkem vyvolané vlivy je třeba zařadit také vznik volných vln v důsledku lodní dopravy. Vlny vzniklé jmenovaným způsobem dosahují výšky až 0,5 metru a v důsledku šikmého náběhu na břeh (ve směru jízdy lodě) mohou mít poměrně velký účinek na pobřeží.

3) Klimatické vlivy (podnebí a počasí) - je nutné brát do úvahy zejména směr a rychlost větru a případně teploty, která ovlivňuje vznik ledových ker a promrzání či tání břehů.

4) Geomorfologické poměry a pochody - rozsah a intenzita abraze je přímo ovlivněna tvarem břehové zóny. Zvláště intenzivně se projevuje u strmých svahů. Intenzita narušení navíc stoupá, jsou-li břehy tvořeny snadno rozmyvatelným materiálem (písky, hlíny), kde dochází k abraznímu narušení již od sklonu 4°. Aktivně působí také geomorfologické pochody v návaznosti na abrazi. Podemíláním břehového pásma vlněním se porušuje stabilita svahů a spouštějí se další procesy související se zemskou přitažlivostí - sesuvy, řícení, případně přenos rozbředlé povrchové vrstvičky půdy (půdotok).

5) Geologické poměry - vliv má zejména minerální a zrnitostní složení hornin, případně zemin (sypké, nezpevněné materiály). U skalního podloží závisí také na způsobu uložení hornin, respektive jejich jednotlivých vrstev.

6) Rostlinstvo - vybudováním nádrží dochází k druhotnému vývoji stávající vegetace. V břežní zóně plní vhodné rostliny funkci protiabrazního činitele a stabilizují svahy. Nejlépe se hodí křovité vrby, které vytvářejí lehké a vzdušné porosty s malým opadem listí.

Rozvoj abrazních jevů na levém břehu Brněnské přehrady je podmíněn odolností materiálu údolních svahů. Počáteční část pobřeží až do úrovně bývalého Sokolského koupaliště je tvořena skalní horninou (dioritem), která je velmi odolná. Abrazní sruby dosahují výšky maximálně 2 m a břehová čára ustoupila o 13-15 m od původního profilu před výstavbou přehrady.
Od oblasti bývalého Sokolského koupaliště je skalní podklad pokryt nezpevněnými zeminami, které jsou pro rozvoj abrazních jevů daleko příhodnější. Výška abrazních srubů dosahuje až 5 m a jejich maximální ústup je v průměru 20 m.

A právě v nejužším místě tohoto klínu se měly podle plánů německých projektantů svírající kleště spojit. Přes území Moravy (od Orlických hor k Moravské Třebové a poté Boskovickou brázdou směrem na Brno a Vídeň) měla vést dálnice spojující systém autostrád v západním Prusku a Slezsku s podobnou sítí v Rakousku.Tato komunikace (tzv. říšská dálnice) měla v době svého plánování strategický význam - uzavírala infrastrukturu německy mluvících oblastí v jeden celek a protínala území, které tehdy ještě pod německým vlivem nebylo. Navíc se přibližovala k Brnu, které bylo významným průmyslovým a zbrojním centrem, a byla předmostím pro případnou expanzi dále na východ.

Tam, kde již byly vykoupeny pozemky a trasa definitivně stanovena, byly vybudovány „dálnicové tábory“ (jeden jihozápadně od Brna a druhý u Jevíčka). Stavět se začalo v dubnu 1939 a práce pokračovaly po další tři roky. Z celkové předpokládané délky 320 km byl rozestavěn pouze 85 km dlouhý úsek od Městečka Trnávka (jižně od Moravské Třebové) po Opatovice poblíž Rajhradu (jižně od Brna). Plánovaná trasa zmiňovaného úseku říšské dálnice je dodnes zřetelná v podobě náspu nebo zářezu v krajině. Po celé její délce jsou roztroušeny zbytky rozestavěných mostních konstrukcí a na dvou místech ji dokonce využívá i současná silniční síť. Prvním z těchto míst je 4,7 km dlouhý úsek silniční spojky mezi Bystrcí a Veselkou, který se podle toho také jmenuje Stará dálnice, a druhým je odbočka ze Svitavské silnice na Boskovice v délce 1,5 km. Patrně nejvýraznějšími pohrobky stavební činnosti z období let 1939-1942 jsou dva mostní pilíře u hráze Brněnské přehrady.

Přestože stavba „Hitlerovy“ říšské dálnice nakonec nebyla realizována, vykoupené pozemky již zůstaly ve vlastnictví státu, což v roce 1963 usnadnilo rozhodnutí vlády ČSSR o zachování téměř 100 metrů širokého dopravního koridoru jako územní rezervy pro plánovanou dálnici Brno-Svitavy. Projekt výstavby této rychlostní komunikace byl schválen a stal se součástí Územního plánu města Brna až v roce 1994. Ten je oproti původnímu doplněn o čtyřproudý městský přivaděč vedoucí údolím Svratky s napojením na R 43 poblíž tramvajové zastávky u přístaviště Brněnské přehrady (zatím je zde jen na první pohled poněkud nezřetelný val). Dle původních plánů měla říšská dálnice vést volnou venkovskou krajinou a poté stranou od obydlených částí Brna. Tyto podmínky se však za více než 50 let změnily.

Dnes by R 43 vedoucí ve stopách „Hitlerovy“ říšské dálnice protínala nejnavštěvovanější rekreační oblast Brna a procházela by v těsné blízkosti nebo dokonce přímo přes dvanáct chráněných území. Například již zmíněné pilíře u přehradní hráze stojí v chráněném území přírodní památky Skalky u přehrady, která je významnou botanickou a entomologickou lokalitou. Neopominutelný je také fakt, že by tato silnice, po níž by mělo projet přes 22 000 vozidel za den, procházela středem bystrckého sídliště - obytné zóny velikosti většího okresního města. Proti její výstavbě tak již řadu let protestují místní občané a občanská sdružení, petici podepsalo přes 35 000 obyvatel. V roce 2010 Nejvyšší správní soud Územní plán města Brna zrušil a vše se tak vrací na úplný počátek.