První historicky doložená zmínka o obci Kníničky pochází z roku 1373. V 17. století tvořilo Kníničky pouhých 20 domů, v 18. století 31 domů, na konci 19. století již měla tato ves 97 čísel, obdélníkovou náves a trvale zde žilo 518 lidí. Živili se převážně zemědělstvím (proto také vinařské symboly v kníničském znaku), v pozdější době pak přibylo obyvatel zaměstnaných v brněnských továrnách. Až do počátku 20. století se obec utěšeně rozvíjela. Již zmiňovaná škola, kterou s vesnicí spojoval dřevěný most, byla vybudována ještě v roce 1906.

Úřední souhlas na stavbu přehrady byl vydán v roce 1927, občané byli postupně vystěhováváni. Stavba sama začala v roce 1936, čímž byl osud starých Kníniček nadobro zpečetěn. V té době čítala obec 108 domů, ve kterých žilo 530 lidí. Ve vsi stála kaple, dva mlýny, pila, hostinec, obchod a řada řemeslnických dílen. Náves lemovaly nabílené domky s předzahrádkami, vozovka ani chodníky nebyly dlážděné. V obci nebyla kanalizace ani vodovod.

Výstavba nové obce byla zahájena na pozemcích „U luhu“ po obou stranách silnice z Bystrce do Rozdrojovic. Každá rodina z Kníniček si stavěla nový domek či hospodářskou usedlost sama, dostala k tomu účelu parcelu o velikosti pozemku ve staré obci a odstupné podle vyvlastňovacího zákona.

Oficiální rozloučení se starou obcí proběhlo 8. srpna 1937. Slavnosti se zúčastnilo na tři tisíce lidí. Na paměť této události složil čestný starosta hasičské župy Bohumil Šťastný báseň "Na rozloučenou":

Los tvrdý, vísko, osudem ti souzen!
Máš vymizeti z místa, kde jsi stála,
kde po staletí, v radosti i žalu,
jsi pokolení celá vychovala!

Tvé údolíčko se vším, co tu žilo,
má pohltiti voda, velká jako moře,
a nikdo z nás již nemá uviděti,
tvé louky, pole, jak je oráč oře.

Ty lesy krásné, pole, řeka, stráně,
 tvým nejkrásnějším byly kraje skvostem,
 a dobře se nám mezi nimi žilo,
 i chudoba když byla častým hostem.

A chaloupky tvé, k sobě přitulené,
 jak šťastné byly, když den práci skončil,
kdy komínů dým vítal lidi z práce,
a vesele se nad střechami točil!

To všecko zmizí – i mlýn klepající,
i zvonička a zvonek starý za ním,
 co pomoc volal, doprovázel k hrobu,
 a budíval ves spící hlasem ranním.

I matka dětí – škola naše milá -
se ponoří a klesne vodám na dno,
jen slzička snad dětská za ni skane,
vždyť zapomenout na ni není snadno...

Dnes tedy přišla chvíle rozloučení...
Jak těžko srdci, když má říci s Bohem!
Co bylo kdys, má vzpomínkou jen býti,
 a srdce plnit nekonečným bolem.

Duch předků dávných, starých pamětníků,
jež dávno v hrobě sen svůj věčný dřímou,
dnes s námi prožívá tu chvíli vzdechu,
a vznáší se nad rodnou domovinou.

Tak zajdeš, zmizíš, jak ta kapka v moři,
náš rodný kraji, voda zaplaví tě,
a nový život kolem tebe vzplane,
a noví lidé za nás navštíví tě!

Buď s Bohem, údolíčko, navždy s Bohem!
My dali tě, nemohlo jinak býti,
však vzpomínku nám voda nezahladí,
ta bude věčně v pokoleních žíti!

Zkázu staré obce dokonala povodeň roku 1939, která zvedla hladinu nedokončené přehrady natolik, že se většina domů postavených z nepálených cihel rychle zbortila. Do dnešní doby zůstal ze starých Kníniček zachován jen pomník obětem 1. sv. války, boží muka a hostinec Na Padělkách.

Ačkoliv obyvatelé Kníniček byli se záměrem stavby přehrady seznámeni již velmi dlouhou dobu, jednání o odhadu a výkupu jejich majetku byla pochopitelně velice složitá a plná sporů. Ze strany stavbou dotčené veřejnosti a institucí byla vznesena řada požadavků, na něž muselo být ve Vodoprávním výměru reagováno. Z těch nejkurióznějších uveďme alespoň tento: „K požadavku Státního památkového úřadu, aby vodní hladina v horní části přehrady byla udržována na konstantní výši, aby bylo umožněno zrcadlení hradu Veveří v ní, se nepřihlíží, jelikož účel díla je zcela jiný,... a konečně též proto, že za nynějších poměrů také žádného zrcadlení hradu Veveří v řece není.“

Samotná stavba byla zahájena v roce 1936. Investorem stavby byl vodohospodářský fond ministerstva veřejných prací, 30 % nákladů pak hradilo město Brno a 25 % země Moravskoslezská. Přehradní zeď byla projektována v oblouku o poloměru 80 m proti vodě, v nejširším místě je dlouhá 120 m a ční do výše 34,5 m nad základy a 23,5 m nad hladinu řeky Svratky. Zadrží až 21 milionů krychlových metrů vody.

Stavba však rozhodně neprobíhala bez potíží. Povodněmi v roce 1938 a 1939 jakoby chtěla řeka protestovat proti svému spoutání. Vyžádaly si nejen značné škody na rozestavěné hrázi, ale i životy tří lidí a dvou koní. Plně dokončena byla stavba přehrady v roce 1941. Celkový rozpočet stavby počítal s náklady ve výši 44 milionů korun. Skutečný náklad byl po dokončení vyčíslen asi na 59 milionů protektorátních korun (1943), a to včetně komunikací a dokončení jezu v Komíně. Nárůst nákladů byl tedy zaznamenán ve výši 33 %, což vzhledem k narušení stavby dvěma povodněmi (1938 a 1939) a pohnuté politické situaci nebylo nijak dramatické.

S blížícím se koncem války připravovali prchající nacisté destrukci přehradní hráze, což by mělo nedozírné následky především v níže položených částech Brna. Dne 26. dubna 1945 příslušníci jednotek SS vytrhali dlažbu nad přepady a umístili do koruny hráze devět protitankových min. Jejich záměrem bylo nalákat sovětské tanky na hráz a následnou explozí pak narušit statiku hráze. Díky rozhodnosti a odvaze přehradních zaměstnanců (zvláště pak hrázného Františka Šikuly, jehož pamětní deska se nachází v blízkosti hráze) se jim to nepodařilo. Zničení nového mostu pod hradem Veveří však již nebylo možno zabránit. Nebezpečí trvalo až do 7. května 1945, neboť přehrada byla ostřelována z německých těžkých děl zakopaných v okolních kopcích.

O výlety na přehradu byl obrovský zájem i přes to, že tramvajová trať tehdy končila v Komíně a dál už museli výletníci autobusem nebo po svých. Do staré Bystrce byla tramvajová doprava zavedena v roce 1948, což návštěvnost přehrady ještě zvýšilo. Od druhé poloviny 50. let pak vyrůstají v oblasti přehrady i rekreační chaty a zájem o využití oblasti k těmto účelům stále roste. Dokonce zde jednu dobu fungovala i "plovoucí prodejna Pramenu", která zásobovala chataře čerstvými potravinami.

Stále rostoucí zájem veřejnosti si vyžádal spuštění dalších lodí na vodu, a tak do roku 1961 k Moravě a Brnu přibyl ještě Úderník, Pionýr, Mír, Praha, Moskva, Bratislava a Kyjev. Od osmdesátých let 20. století byly některé lodě vyřazovány z provozu, jiné rekonstruovány a také přejmenovány, ke změnám došlo i u zastávek. Na jaře roku 2010 byla slavnostně pokřtěna a na hladinu přehrady spuštěna nová loď Lipsko a lodní park tak čítal celkem šest lodí – Brno, Praha, Bratislava, Dallas, Veveří a právě Lipsko.

Přehradní jezero je také využíváno ke sportovním účelům. Kromě letního koupání, vyjížděk na šlapadlech a lodičkách či windsurfingu je také dějištěm pravidelných veslařských a plaveckých závodů. V zimě, když hladina zamrzne, je zde možno spatřit desítky bruslících či lyžujících lidí, rodin s dětmi na saních a mnoho dalších výletníků.

Oblast Brněnské přehrady je přírodně velice cenná a rekreačně hojně využívaná, navíc je snadno dostupná městskou hromadnou dopravou. Brňané a Brňanky v ní mají poklad, který jim obyvatelé jiných měst mohou jen závidět. Území takové hodnoty je proto třeba chránit a snažit se ho uchovat i příštím generacím. Ty nás totiž budou soudit především podle toho, jaké podmínky k plnohodnotnému životu jim předáme. Neznečištěný kus přírody má v tomto pohledu zajisté větší hodnotu než zamořený vzduch a šedivé pruhy dálničního asfaltu.

Údolní přehrada na řece Svratce v současnosti slouží především k:
1. zajišťování odběru povrchové vody z nádrže a z toku pod ní
2. zajištění odběru vody pro závlahy v Brně a pod Brnem
3. příležitostné výrobě elektrické energie ve vodní elektrárně
4. snížení povodňových průtoků
5. rekreaci, vodním sportům atd.